Sedíte u rodinné tabule, koukáte se na úsměvy a přátelské tváře svých blízkých, milovaných, a nejbližších. Před vámi je ten okázalý zákusek, váš narozeninový dort, který se na vás také usmívá. Dokonce i vy se usmíváte, ale máte slzu v oku. A z ničeho nic, jako by se zastavil čas, vše okolo vás se zmrazí a vy začínáte přemýšlet, dumat. Všichni si myslí, že jste dojat, protože jste, ale je to důvod, proč jste zrovna dnes tak rozněžnělý? Dvacet let, číslo, které zasáhne každého, když ho vidí.
Z ničeho jako byste se proměnil, na dospělého jedince, samostatně fungující jednotku, která už nemá nárok na pomoc od svých rodičů. Ale to, co vám skutečně leží v hlavě, je fakt, že už nejste tím dítětem, kterým jste bývali, dítětem, kterým byste si přáli nyní být na věky. Ale to přece nic neznamená, vždyť dvacet, nebo devatenáct, či dokonce dvacet jedna, všechno jsou to skoro stejné číslovky, které o vás nic nevypovídají. To, že jste zase jednou o rok starší, neznamená, že se řídíte do bezedné propasti stáří a samoty, které jste se vždy báli. Vždyť člověk není nikdy na nic sám, má svou rodinu, své blízké své přátelé. Ti všichni vám mohou pomoct ať se ocitnete v kterékoli nesnázi, nebojte se říct si o pomocnou ruku, člověk se přece učí ze svých chyb, tak to má a mělo vždycky být. To, že budete pokračovat zase o něco dál ve svém úžasném životě neznamená, že máte za sebou nechat celý svůj dosavadní život, vždyť i to vaše vnitřní dítě můžete, ne vy musíte, vzít s sebou dál.
Tak se nyní vraťte zpátky k rodinnému stolu, kde se na vás budou vždycky všichni usmívat, když ne navenek tak, zevnitř, protože lidé, kteří tam stojí dnes a zítra, vám jen tak nikam neodejdou a budou tu vždy pro vás, tak si pamatujte, že se není v budoucnosti čeho bát. A teď už sfoukněte ty svíčky, a posuňte se zase o jeden krok ve svém životě dál, protože stát na místě a nerozvíjet se, vám nikdy v ničem neprospěje.